Poslední úprava
21.2.2014
Last update

Josef
FRANTIŠEK

Otaslavický "císař" vzduchu
Logo Ambros universal




Na této straně dále: Akce: Po stopách Josefa Františka 2014:
FOTOGRAFIE
ŽIVOTOPIS V DATECH
LITERATURA A ZDROJE
OPIS ČLÁNKU O J.F. Z ROKU 1968
úryvek z knihy "PROSTĚJOVSKO ZA VÁLKY"
SOUČASNÍCI J.F.
FOTOGRAFIE ZE VZPOMÍNKOVÝCH AKCÍ 9.9. 2000
Fotografie z návštěvy u hrobu Josefa Františka
Vzpomínka na J.F v říjnu 2003
Letouny Josefa Františka
Soupeři z leteckých soubojů - stroje, proti kterým J.F. bojoval

BUDE:
Zájezd ke hrobu Josefa Františka - 8. - 14. 5. 2014


BYLO:
FOTOGALERIE ZE VZPOMÍNKOVÉ AKCE K 70. VÝROČÍ ÚMRTÍ JOSEFA FRANTIŠKA, KONANÉ V OTASLAVICÍCH 10.10. 2010

FOTOGALERIE Z AKCE "JOSF 90", KONANÉ V OTASLAVICÍCH VE DNECH 8. - 10.10.2004

PO STOPÁCH JOSEFA FRANTIŠKA 2014

Druhá (stejně jako všechny ostatní) světová válka jistě byla významnou historickou událostí. Je nesporné, že znamenala prudký vzestup v oblasti technologií, ale také umožnila projevit to špatné, co se v lidech dá najít.

Josef František, Otaslavský rodák.

Byla také příležitostí pro ty, kteří byli ochotni nasadit svůj život za životy budoucích generací. Mezi tyto se zařadil také náš rodák Josef FRANTIŠEK, kterému lze určitě přisoudit titul "císař vzduchu".

Narodil se 7. října 1914 v "kótě" (rozuměj v koutě - rohu, což vzniklo od uspořádání budov), v rodině truhláře a karosáře (podle některých zdrojů byl kolářem) Josefa Františka a jeho ženy Alžběty. V letech 1934 - 1936 absolvoval leteckou školu v Prostějově poté, co se po vyučení zámečníkem dobrovolně přihlásil do letectva. Druhá světová válka znamenala pro Josefa Františka období útěku, exilu a boje proti nacistickému Německu.

Fotografie tábora v Malých Bronowicích Loď Kastelholm. Byla to opravdu tato, kterou odplouvali češi do Francie ? Zdroj obrázku: 9)

13.6.1939 opustil Československou republiku a zamířil do Polska(např. 10) uvádí datum odchodu 20. května 1939). Zde byl nějaký čas ve sběrném táboře v Malých Bronowicích. Posléze, místo odjezdu lodí (pravděpodobně švédská "Castelholm", jinde se uvádí polská "Sobieski", někteří naši piloti údajně odjížděli na dánské "Kastelholm" - jde zřejmě o zkomolení) do Francie zvolil službu v polském letectvu, kterému se upsal navždy. Podrobněji popisuje situaci při odjezdu např. 6), kde je uveden právě dánský Kastelholm a je zmíněno setkání Leopolda Šroma a Josefa Františka.

Pohled z lodi, odplouvající z Gdyně

Začal jako instruktor na základně v Deblinu, kde zažil i drtivý nálet luftwafe 2.9.1939. Dále působil na letišti Gora Pulawska, kde zachránil před zajetím Zdeňka Škarvadu poté, co neohroženě přistál vedle jeho letounu, kterému došlo palivo. Osudy Josefa Františka a jeho přátel ve válečném Polsku jsou natolik bohaté, že je vhodné sáhnout po nějaké specializované literatuře.

Emblém 303. squadrony

Postupující německá armáda přiměla piloty z Františkovy jednotky odletět do Rumunska. Stalo se tak 22.9.1939. Následující cesta vedla přes Bejrůt až do francouzského Marseille, kam přibyl se svými kolegy 20.10.1939. Zde působil nadále u polského letectva na základnách Lyon-Bron a Clermont-Ferrand. Z několika důvodů, kde mezi hlavní asi patří jeho působení pod přezdívkou kvůli ochraně rodiny(stejně jako většina dalších), není ujasněna jeho činnost ve Francii a přesné počty jeho sestřelů a výsledků bojů. 18.6.1940 odplouvá po pádu Francie do anglického přístavu Falmouth. Odtud se přesunul k 303. polské stíhací peruti, kde se stal esem. Létal na stroji Hurricane Mk.I.

Hurricane Mk I (RF-R)

V průběhu 28 dní se mu podařilo sestřelit 17 nepřátelských letounů a jeden pravděpodobně. Část svých sestřelů dosáhl při svých častých "úletech" od sestavy, z čehož mu také plynuly problémy, až byl prohlášen za hosta u 303. perutě, čímž měl prakticky schváleny své výlety. Britové začali jeho způsob boje nazývat osamělý vlk. Oslnivá kariéra rodáka z Otaslavic náhle skončila 8.10.1940, když jeho Hurricane Mk.I R 4175 (RF-R) havaroval v Cuddington Way v Ewellu, v hrabství Surrey. Příčiny nehody zatím nejsou uspokojivě vysvětleny, některé prameny uvádějí nezvládnutou exhibici před domem jeho dívky, jiné naprostou únavu a vyčerpanost.

Kdo odjel do Francie, cvičil i na těchto strojích...
Kdo odjel na lodi do Francie, nacvičoval i na těchto strojích Morane 230
Zápis v 
matrice o narození J.F.
Zápis o narození Josefa Františka v matrice
Mladý Josef František jako pilot předmnichovského letectva. Josef František u svého Hurricanu. Kresba Josefa Františka. Hrob Josefa Františka na hřbitově polského letectva.
Josef František v uniformě svobodníka předmnichovského československého letectva. U svého Hurricane Mk.I 4175 (RF - R) Josef František na kresbě. Místo posledního odpočinku Sgt. Josefa Františka v Northwoodu u Londýna.
Dvanáctiletý Josef František
Dvanáctiletý Josef František

Asi nebude možné říci, kdo konkrétně by mohl Josefovi poděkovat za záchranu života či majetku, stejně jako v případě milionů dalších, kteří dobrovolně či nedobrovolně položili život v boji na obou stranách fronty.

Je paradoxní, že po skončení druhé světové války opět zvítězila totalita a fanatismus. Její krutost, mnohdy srovnatelná s tou válečnou, pocítila i Josefova maminka, která měla po válce těžký život.

Malé zadostiučinění přišlo 12.10.1975, kdy byla na místní škole umístěna pamětní deska a škola nyní nese jméno nadporučíka letectva Josefa Františka.

Pamětní deska na základní škole. Pomník padlým v Otaslavicích.
Pamětní deska na základní škole nadporučíka letectva Josefa Františka. Památník padlým v obou světových válkách na návsi v Otaslavicích.
Základní škola Josefa Františka. Vchd do školy.
Základní škola nadporučíka letectva Josefa Františka. Vchod do základní školy.
Kde se J.František narodil.
Na této fotografii, vyjmuté z dobové pohlednice (přesný rok není uveden, snad jen, že jako popis je uvedeno "OTASLOVICE", namísto Otaslavice) je schématicky znázorněna poloha výše zmíněného "KÓTA", přičemž rodný dům Josefa Františka je na straně trojúhelníka bližší k Vám, blíže k levému vrcholu trojúhelníka. Dnes v domku bydlí rodina Mézlova.
Otec J.F. u hrobu svého syna
Otec Josefa Františka u hrobu svého syna.

Doba se mění a dříve zapovězené dochází své úcty. Připomeňte si proto i Vy, kteří nemáte přímý vztah k letectvu či druhé světové válce, ale máte úctu k životu a jeho ceně, že v tomto roce (2000) by se Josef František dožil 86 let, pokud by právě před 60ti lety nepoložil život za dnešní generace.

Čest jeho památce!
Čest památce všem, kteří kdy položili život v boji proti zlu, násilí, fanatismu ...


FOTOGRAFIE, KTERÉ BYLY POŘÍZENY
PŘI VZPOMÍNKOVÉ AKCI V ROCE 1990


Areál TJ SOKOL, v pozadí vrtulník na hřišti
Diváci přicházejí do areálu sokolovny, aby shlédli přílet vrtulníku s hosty.
Přílet vrtulníku
Přílet vrtulníku na hřiště.
Vrtulník na hřišti

Tribuna před školou
Tribuna před školou.
Tribuna
Slavnostní projevy hostů.
Vchod do školy
Vchod do ZŠ Josefa Františka.

FOTOGRAFIE, KTERÉ BYLY POŘÍZENY
PŘI VZPOMÍNKOVÉ AKCI 9.9.2000

U školy Josefa Františka Průvod z kostela, v čele starostka Otaslavic Jiřina Kalábová Na úvod zazněla státní hymna.
Z kostela šel průvod také kolem základní školy nadporučíka letectva Josefa Františka Průvod z kostela, v čele jde starostka obce Jiřina Kalábová. Na úvod oficiálního programu zazněla státní hymna.
Kladení věnců. Čest vzdává generál Pospíchal. Před kladením věnců.
Kladení věnců u pomníku padlým na návsi. Čest vzdává generál Pospíchal, který do Otaslavic přiletěl z Londýna. Před kladením věnců sice došlo k nesrovnalostem na ozvučovací technice, ale zvládli jsme to.
Tribuna s hosty Úvodní slovo. podplukovník Munk
Projevy a zdravice proběhly z malé tribuny v areálu sokolovny. Sedící generál Pospíchal. Podplukovník Munk
Podplukovník Munk Generál Pospíchal. Hosté vycházejí z kostela.
Podplukovník Munk při kladení věnců, Generál Pospíchal před kostelem v Otaslavicích. Hosté vycházejí z kostela.
Generál Pospíchal. Generál Pospíchal. V Prostějově.
Generál Pospíchal po příjezdu do Otaslavic. Generál Pospíchal po besedě v základní škole Josefa Františka. V očích dojetí. Generál Pospíchal na Prostějovském hřbitově, kde je památník padlým letcům.
Generál Škarvada. Generál Škarvada. Generál Škarvada.
Generál Škarvada při vyprávění na besedě ve škole. Generál Škarvada při vyprávění. Generál Škarvada na besedě ve škole.
Generál Škarvada. Generál Škarvada. V rozhovoru s generálem Pospíchalem.
Generál Škarvada při vyprávění. Generál Škarvada. Rozhovor s generálem Pospíchalem.
Na besedě ve škole. Podpisy jsou cenné. U pomníku v Prostějově.
Generálové Škarvada a Pospíchal na besedě ve škole. O podpisy vzácných hostů byl zájem. Hosté věnovali vzpomínku i u pomníku v Prostějově.
V Prostějově. V Prostějově. V Prostějově.
U pomníku v Prostějově. U pomníku v Prostějově. U pomníku v Prostějově.
V Prostějově. V Prostějově. V Prostějově.
U pomníku v Prostějově. Na cestě k pomníku v Prostějově. U pomníku v Prostějově.
V Prostějově. Se starostkou Otaslavic. V Prostějově.
U pomníku v Prostějově. U pomníku se starostkou Otaslavic Jiřinou Kalábovou. Generálové Škarvada a Pospíchal vzdávají čest padlým spolubojovníkům.
Jiřina Kalábová
Starostka Otaslavic Jiřina Kalábová.

OBálka brožurky k výročím v OTASLAVICÍCH
Obálka brožurky, vydané u příležitosti tří významných výročí v Otaslavicích.
Podpisy významných účastníků oslav
Mezi podpisy hostů oslav dominují podpisy generálů Škarvady a Pospíchala, kteří se zúčastnili besedy v základní škole nadporučíka letectva Josefa Františka
Pánové, s úctou Vám děkujeme !


5. října 2000 jsme společně se starostkou Otaslavic
Jiřinou Kalábovou a místostarostou
Romanem Palátem navštívili
plukovníka JOSEFA BALEJKU,
nerozlučného a oddaného přítele Josefa Františka.
plukovník Josef BALEJKA. Josef Balejka

Nyní vám nabízíme další fotografie, pořízené při návštěvě Josefa Balejky 5.října 2000

Josef Balejka

Josef Balejka

Josef Balejka

Josef Balejka
Před domem Josefa Balejky, Starostka otaslavic Jiřina Kalábová, Josef Balejka a jeho paní.

Josef Balejka
U Balejků doma, zleva: autor těchto stránek, Josef Balejka a místostarosta Otaslavic Roman Palát.

Josef Balejka
Josef Balejka před obrázkem své dcery a pamětním obrazem s medailemi.

Josef Balejka



Děkujeme za poutavé vyprávění o životních osudech
nerozlučné čtveřice kamarádů
Kosarz, Pavlovič,
Balejka, František

Nerozlučná čtyřka



8. - 14. května proběhl zájezd do Londýna, v rámci kterého se obyvatelé Otaslavic poklonili památce svého rodáka u jeho hrobu v Northwoodu.

Kalábová, Elston, Ludikar
Starostka Otaslavic Jiřina Kalábová, generálmajor František Elston, generálmajor Marcel Ludikar.

Náhrobek Josefa Františka
Náhrobek na hrobu Josefa Františka.

Skupina účastníků
Skupina účastníků zájezdu - obyvatel Otaslavic.


Josef FRANTIŠEK - životopisná data
datum narození 7. 10. 1914
místo narození Otaslavice
společně s dalšími poutníky dopravuje obraz Otaslavic do poutních Křtin 1928
vyučení zámečníkem
Škola pro odborný dorost letectva u VLU Prostějov 1934 - 1936
přidělen k leteckému pluku č.2 "Dr. E. Beneše" v Olomouci 17.srpna 1936
stíhací kurs u leteckého pluku č.4. 14.-30. června 1938
přidělen ke 40.stíhací letce v Praze-Kbelích červen 1938
přechod hranice do Polska u Szumbarku, dnešního Havířova 13.6.1939
údajně v 11.22h
krátký pobyt v Malých Bronowicích, kde byla ubytována čs. vojenská jednotka 6.-7.1939
připraven k odjezdu do Francie (z přístavu Gdyně, na lodi Kastelholm), vstupuje však do polského letectva 26.7.1939
Odjíždí rychlíkem z Gdyně do Varšavy, kde je přijat do polské armády. 27.7.1939
těžký nálet luftwaffe na letiště Deblin 2.9.1939
záchrana cet. Zdeňjka Škarvady, který nouzově přistál 5.9.1939
začleněn k Pluton Rozpoznawczy Eskadry Cwiczebnej Obserwatorow SPL Deblin 7.9.1939
Vyznamenán gen. Kulezou Polským válečným křížem, společně s Josefem Balejkou a Matějem Pavlovičem 19.9.1939
sestřelen němci, zachráněn st.sierz.Zwierzynskim a sierz. Kosarzem 20.9.1939
odlet z Kamionka Strumilowa do Rumunska 22.9.1939
internace v Pipeře - útěk z internace 26.9.1939
odjezd z Constance do Bejrutu 3.10.1939
příjezd do Marseille 20.10.1939
Lyon-Bron
Clermont-Ferrand 10 - 11 sestřelů ?
odjezd z Francie - příjezd do Anglie 18.6.1940 21.6.1940
letiště Northolt, formující se 303 polská stíhací peruť 2.8.1940
17 jistých, 1 pravděpodobný sestřel ! 2. - 30.9.1940 !
havárie v Cuddington Way v Ewellu v hrabství Surrey 09.40 h 8.10.1940
pohřeb na hřbitově polského letectva v Northwoodu 10.10.1940
povýšen na podporučíka polského letectva in memoriam 1941
nadporučík československého letectva In memoriam 1946
odhalení pamětní desky na základní škole v Otaslavicích 12.10.1975
mimořádné povýšení na plukovníka in memoriam 1991

8.října 2003 jsme si při nenápadné malé vzpomínce s položením kytice k pomníku padlých připoměli výročí narození i úmrtí Josefa Františka. Tato malá vzpomínka se členy Svazu letců a zástupci obce byla příležitostí k zahájení příprav vzpomínkové akce, která se uskuteční v příštím roce u příležitosti 90 výročí narození Josefa Františka. Těšíme se !
Položení kytice v říjnu 2003
Památník padlým v obou světových válkách
Účastníci vzpomínky v říjnu 2003



Následující text je přesným opisem článku "Na vrcholu slávy", autora Václava TIKOVSKÉHO, který byl zveřejněn v časopise Letectví a kosmonautika č. 18/1968. Toto číslo bylo podepsáno k tisku 1.8. 1968. Reprodukované snímky byly pro člának zapůjčeny W. Urbanowiczem a z pozůstalosti J. Františka.


Polské prameny, když uvádějí úspěchy seržanta Františka, mluví současně i o jeho zvláštní, osobité metodě. U perutě se jí říkalo “metoda Franciszka” a byla, zdá se, pro svou úspěšnost velmi populární.

Byl to vlastně způsob volného stíhání, který spočíval ve vyčkávání nad pobřežím a v přepadech vracejících se jednotlivých nepřátelských letounů. Nelze popřít, že to byl záškodnický způsob boje, citlivé povahy mohou dokonce namítnout, že vracející se bombardéry už měly kolikrát něco “v těle”, byly to stroje s unavenými posádkami, často i s raněnými na palubě, s minimálními zásobami paliva, s jediným cílem: vrátit se, dotáhnout to přes Kanál, vrátit se a jít se pomodlit modlitbu díkuvzdání. A tu odkudsi vyrazí Hurricane, vypálí zničující dávku … a nikdo z těch unavených hochů v kabině Heinkela se už nikdy nepomodlí. Je to vlastně kruté…

Možná, ale byla válka a oni si také nevybírali.

František je nenáviděl – a dělal score.

Jiná situace ovšem nastala, když se při spatření nepřítele odpoutal od sestavy perutě a bez ohledu na její úkol se hnal za nepřítelem.

Arkady Fiedler o tom píše: “…Jednou, bylo to na začátku bojů, stala se nemilá věc. Velitel roje, v němž letěl František, unikl jen o vlásek smrti a býval by zahynul vinou seržantovou. Za útoku na několik Messerschmittů zjistil užaslý velitel v posledním okamžiku, že postrádá na boku Františka, který z ničeho nic opustil roj a někam se zatoulal. To zhatilo celý plán útoku a zbytek roje se musel rychle vyhnout nebezpečí. Když se František vrátil z letu na základnu, ukázalo se, že když se oddělil od roje, sestřelil nad Kanálem dva německé letouny.

Ale když se příštího dne opakovaly podobné úniky z letky, stávala se věc povážlivější (…).

Po novém takovém odskoku byl František vyzván k raportu před tvář Urbanowicze, tehdejšího velitele 303. perutě. Stanuůl před ním vypjat jako struna. Vždycky stával jako struna, byl to neobyčejně švarný mladý muž, oko měl smělé sálalo z něho junáctví. Vysvětloval věc takto: spatřil daleko stranou švábského šupáka a neodolal. Musel odskočit. Strhlo ho to, chytilo. Odskočil a sestřelil…

´Pane kolego !´ řekl Urbanowicz (obr.D)svým klidným, ale jako ocel pronikavým hlasem.

´Peruť je opravdu šťastna, že má tak skvělého stíhače, nezapomeňte však přitom na jedno: že jsme vojáci a jako takoví musíme plnit svou povinnost.Prosím důrazně: nesmíte opustit letku před bojem!´

´Rozkaz, pane kapitáne!´

Znělo to upřímně a František to tehdy myslel skutečně upřímně. Po dva dny šlo všechno v nejlepším pořádku. Pak se do toho opět připletl čerchmant a František podlehl staré vášni: Ve výšce 15 000 stop se ho zmocňoval neklid, ve výšce 18 000 stop seržant František podléhal pokušení. Zmizel a hnal se nad Kanál…”

Nelze bohužel přesně určit, kdy František začal se svou metodou poprvé. Z dosud uvedených popisů by vyplývalo, že v prvních dnech bojů létal a bojoval s perutí. Je možné, a zdá se být nejpravděpodobnější, že kombinoval létání a boj v peruti s vlastním volným stíháním. Až do doby, kdy byl jmenován “hostem perutě”.

Přes kázeňské problémy, které s Františkem jeho velitel nepochybně měl, na něj po pětadvaceti letech vřele vzpomíná:

“Na seržanta Františka se pamatuji dokonale. Byl to člověk neobyčejně milý, prostý, družný a veselý, byl dobrým a oblíbeným kamarádem. Se svými polskými kolegy se velmi sžil, velmi rychle se doučil zbytkům polštiny a mluvil polsky zcela plynně. Cenil jsem ho vysoko a měl jsem ho rád, často jsme spolu mluvívali, dokonce jsme si umluvili setkání v Praze, až bude po válce. Mám-li však být upřímný, měl jsem s ním jisté nesnáze jako velitel, poněvadž František byl individualista, nerad létal ve skupině, měl živý temperament a byl dost umíněný, takže s jeho kázní ve vzduchu to nebylo nejlepší. Myslím tím ony známé ´odskoky´, jak o nich také píše Fiedler. Řešil jsem to nakonec tím, že jsem Františka ustanovil hostem perutě a dal mu svobodu. Bylo to trochu šalamounské řešení, jakýpak host, když od začátku patřil k nám, ale situaci to přece jen usnadnilo.

Nevím proč, s Františkem jsem o tom nikdy nemluvil, ale jeho kontakty s československým leteckým velitelstvím v Londýně se rovnaly nule. Měl jsem dojem, že mu nebylo nijak příznivě nakloněno, zajímat se o něj začalo až po jeho smrti. Za svého života nebyl vyznamenán žádným československým vyznamenáním, ani povýšen. Jako jeho velitel jsem mu navrhl nejvyšší polský řád, který také dostal. Záležitost s povýšením byla ale mnohem delikátnější, vzhledem k tomu, že František podléhal československému leteckému inspektorátu a vystoupení z naší strany s takovouto iniciativou nemuselo být z kompetenčních důvodů dobře přijato. Nicméně, když jsem viděl, že československé letecké velení s povýšením nijak nespěchá, poslal jsem ke konci návrh našemu velitelství, aby Františkovi byla udělena důstojnická hodnost. Bohužel, nepodařilo se to už stihnout a zařídit za jeho života…”

Nejvyšší polské vyznamenání, o němž plukovník Urbanowicz píše, byl řád Virtuti Militari, a Františka jím dekoroval 17. září generál Sikorski.

Podařilo se nám z tohoto okamžiku Františkova života získat tři fotografie, které událost zachycují v postupném sledu. Na prvním snímku (v titulku)(obr.A) vidíme generála Sikorského, jak dekoruje poručíka Feriće. Vedle stojí poručík Zumbach a dalším mužem v řadě (s lodičkou) je seržant František. Jeho tvář má zvláštní napjatý výraz, svědčící nejspíš o trémě.

Druhý snímek (obr.B) zachycuje dekorování poručíka Zumbacha, František je již plně soustředěn, neboť o okamžik později přistoupí generál k němu a připne mu řádový kříž.

Je to jistě velký okamžit v životě pilota Františka. Stojí vypjatý v pozoru, (obr.C) tentokrát nikoli při raportu, ale jako eso mezi esy. Stojí tváří v tvář velkému generálovi, který mu blahopřeje. Jemu, seržantovi …

František má před sebou tři týdny života, generál necelé tři roky. V tom se liší, v délce intrervalu je také asi rozdíl mezi seržanty a generály. Ale oba budou dlouho po své smrti vzpomínáni, neboť oba jsou velcí.

Generál přistoupí k druhému seržantu, seržantu Szaposznikovi, a fotograf si připraví aparát. Svědectví o okamžicích slávy zůstane zachováno.

Tímto líčením jsme však poněkud předběhli děj. Mezi Františkovým největším dnem, středou 11.září, kdy “dostal” tři Fricky za odpoledne, a úterým 17. září leží šest dnů. Je v nich neděle patnáctého, kdy Poláci z “třistatrojky” zadrželi před Londýnem svaz asi osmdesáti letadel a František si připsal na konto další – v bitvě o Británii už jedenáctý – sestřel. Téhož dne, jak uvádí plk. Lokuciewski, byl vyznamenám britským vyznamenáním DFM (Distinguished Flying Medal).

Po 15. září – toto datum je dalším mezníkem ve velké vzdušné bitvě – intenzita německých náletů ochabla. Těžiště akcí se přeneslo do nocí. Plné ruce práce měli nyní noční stíhači. Přesto však spánek jejich denních kolegů trhaly detonace bomb a do jejich bdění svítila chvějivá rudá záře na obzoru. To hořel Londýn.

František v těchto dnech, jak mi řekl jeho někdejší kolega Wünsche, s nímž jsem se loni setkal na varšavském letišti Gocław, jevil značný neklid a na noc chodil spát do krytu. Zřejmě se začalo projevovat přetížení jeho nervového systému intenzivním létáním a bojem. Možná už v těchto dnech potřeboval odpočinek.

Odpočinek? Ne, toto slovo František zřejmě neuznával. Létal. Přepadal. A odnášel si další vítězství.

Osmnáctého září startoval sám k volnému stíhání nad Kanál. Po chvíli, když křižoval nad pobřežím, zpozoroval v dálce jednoho Messerschmitta 109 (najdeš ZDE) , jak s lehce kouřícím motorem míří na jih, k Francii. Okamžitě přidal plyn a vyrazil za ním. Dostihl ho až u francouzského pobřeží, kde ho dvěma dávkami poslal v plamenech do vln.

Podobným způsobem sestřelil o osm dní později – 26. září – dva Heinkely 111 (najdeš ZDE) . Bylo to jeho třinácté a čtrnácté vítězství. U perutě měl konkurenta – svého velitele kapitána Urbanowicze.

Následující den byl opět štědrý. František sestřeluje dalšího Heinkela, jemuž dvěma přesnými dávkami zapálil oba motory, a navíc si zvyšuje konto o sestřel Messerschmitta 110 (najdeš ZDE) .

Příběh tohoto sestřelu je poměrně známý, ale pro úplnost jej uveďme. Udál se, jak uvádí A. Fiedler (který jej však nedatuje), kdesi nad Kentem, kde se od šestice kroužících stodesítek (najdeš ZDE) při spatření Hurricana jedna odpojila. Chtěla se s ním vypořádat, ale František proti ní vyrazil jak sršeň a ze stoyardové vzdálenosti jí jednou dávkou vyřadil pravý motor. Pilot Messerschmitta dal Františkovi znamení, že se vzdává a že chce přistát na blízkém letišti. Skutečně také začal klesat a vysunul podvozek. František přestal střílet a zařadil se za přistávající stíhačkou. Úmyslně přitom trochu potlačil a dostal se ze zorného pole.

V okamžiku, kdy se Hurricane ztratil z dohledu, německý letec, už přistávající, náhle přidal plyn a vyrazil vzhůru. František však čekal a byl pohotový: podrobil Němce zkoušce dobrého úmyslu a on neobstál. Stačilo lehce přitáhnout a odpálit salvu. Messerschmitt dostal plnou dávku do břicha a zlomil se v pádu …

Legenda vypráví, že František přistál vedle hořícího vraku, vyskočil ze svého Hurricana a dlouhým železným hákem vyprostil z trosek pilotovo tělo. Zbyla z něj už jen ohořelá mrtvola, bezduchý trup se zuhelnatělou tváří.

Vidíš, kdybys nebláznil, nemusels takhle skončit… Ale kdo s čím zachází …

Vzal padák a přinesl ho jako trofej k peruti.


Dekorování gen. Sikorským

Generál Sikorski dekoruje řádem Virtuti Militari příslušníky 303 polské perutě, zde poručíka Feriče, ...


Gen Sikorski dekoruje

... zde poručíka Zumbacha ...


Dekorace Josefa Františka

... a zde gen. Sikorski dekoruje řádem Virtuti Militari Josefa Františka.


W. Urbanowicz

Velitel 303 perutě W. Urbanowicz.






Následující úryvek textu je přesný opis z níže uvedené knihy. Proto prosím tolerujte špatně uvedené datum narození a další větná spojení jako např.:"...paní Františka..." apod., vyplývající pravděpodobně z dobové euforie a snahy přinést knihu s vysokou dokumentární hodnotou a širokým záběrem, což se myslím plně povedlo.

Knihu Prostějovsko za války zapůjčil pan Jiří Baslík z Otaslavic.


PROSTĚJOVSKO ZA VÁLKY
úryvek z knihy, vydané v roce 1948

JOŽKA FRANTIŠEK Z DOLNÍCH OTASLAVIC, nejúspěšnější letec ve Velké Británii


Když president Budovatel dr Edvard Beneš navštívil za druhé světové války naše hrdinné letce ve Vel. Britannii, pohovořil s nimi o těžké službě a byl nadšen jejich výtečnou náladou a bojovým nadšením. Při loučení jim řekl: „Jsem si plně vědom, že vy letci jste naší národní avantgardou.“ Po vítězné bitvě o Britannii prohlásil jeden z význačných britských státníků v parlamentě o našich letcích toto: „Ještě nikdy v dějinách lidských bojů nebylo chvíle, aby celé lidstvo nebylo tolik zavázáno tak malé hrstce lidí.“ Tyto dva výroky státníků nejlépe charakterizují výkony našich letců ve Vel. Britannii. A jedním takovým hrdinou byl i podporučík Jožka F r a n t i š e k, syn karosáře z Dolních Otaslavic u Prostějova.


Jožka už jako školák se velmi živě zajímal o dějiny naší vlasti a často si také nechal hanáckými stařečky vyprávět o vysoké hradní zřícenině, která stojí na vysokém kopci nedaleko jeho rodného domu. Lidé jí tam říkají hladomorna. František prodělal první světovou válku jako mladý hoch, poznal její útrapy a naučil se vážiti si svobody. Čím více dospíval, tím ucelenější a pevnější byla jeho povaha.


Není divu, že po mnichovské zradě se rozhodl utéci z domova a včlenit se do zahraniční armády, bojující proti německým barbarům. Nesl si s sebou junácké nadšení, vzdor a odvahu a pevné rozhodnutí bojovat o vítězství vlasti, které by osvobodilo i jeho rodnou podhorskou obec. Jeho rodiče dlouho o něm nevěděli. První zpráva přišla až z Gdyně a později z Dublína, odkud poslal dopis s nadějí, že ho nikdo nehledá. První válečný křest prodělal František v Polsku jako letec, po zdolání Polska se dostal do Francie a i tam se zúčastnil boje proti Německu. Když Francie 18.června 1940 kapitulovala, dostal se do Vel. Britannie a byl zařaděn do první československé letecké jednotky, kterou tvořily stíhací perutě 310 a 312 a bombardovací peruť 311. Letecký boj o Britannii byl těžký a úporný a František v něm obstál velice čestně. Naši letci sestřelili určitě 56 nepřátelských letounů a dalších 20 letounů pravděpodobně, při čemž ztratili 7 kamarádů, jejich jména jsou na věčné časy umístěna na stěně kaple Jindřicha VII. ve Westminsterském opatství. Tato kaple byla přejmenována na kapli Královského letectva (Royal Air Force Chapel) a mezi padlými hrdiny je také jméno otaslavického rodáka Jožky Františka. Byl prvním čs. pilotem, který obdržel - bohužel až po smrti - nejvyšší anglické vyznamenání Distingnished Flying Gross (D.F.G.). Britové považují Františka za nejúspěšnějšího a nejskvělejšího stihače bitvy o Britannii. V době od 2. do 30. září 1940 sestřelil 17 německých letounů v Britannii a dalších 11 ve Francii. Hrdinskou smrtí zahynul při letecké nehodě 8. října 1940.


Jeden britský časopis napsal o něm za války tyto významné řádky: „České letecké eso se zabilo! Letecká nehoda oloupila polské letce v Britannii o jednoho z jejich pilotních es - podporučíka Josefa, 28letého Čechoslováka, jehož příjmení musí zůstat utajeno, protože má příbuzné pod nacistickou vládou. Ppor. Josef sestřelil 28 německých letadel, 17 v Britannii. Když nacisté vtrhli do Československa, byl ppor. Josef jedním z těch československých letců, kteří stříleli ze strojních pušek do postupujících Němců až do posledního náboje. Na to odletěl do Polska a přidružil se k polskému letectvu. Když tam boj skončil, uprchl do Syrie a potom byl přidělen polské peruti, bojující s francouzským letectvem. Ve Francii sestřelil 11 nepřátelských letadel. Nejraději vzpomínal na den 9. září, kdy v jediném boji nedaleko Beachy Head sestřelil 2 letadla, Heinkel 11 a Messerschmidt 109. Ppor. Josef obdržel nedávno vyznamenání D.F.M. Ve Francii získal válečný kříž a v Anglii ho dekoroval generál Sikorski vyznamenáním Virtute Militari, nejvyšším to vyznamenáním za statečnost, jež může Polsko udělit.


5. července 1945 obdrželi rodiče Františkovi dopis od věrného kamaráda Františka Balejky, který mimo jiné napsal: „Byli jsme čtyři piloti stále pohromadě - zůstal jsem sám. Slíbil jsem Josefovi, že vás doma navštívím. Josef byl hrdina. Ostatní se dozvíte.“ Po válce ministerstvo národní obrany, hlavní štáb, doručilo otci hrdinného letce čestné uznání Inspektorátu čsl. letectva ve Velké Britannii, Grossvenor Place London, S.W.I., v němž se praví doslovně:


„Vážený pane Františku,
s největším politováním Vám potvrzuji zprávu, kterou jste pravděpodobně obdržel již telegraficky. Podporučík letectva Josef František, nar. dne 7.10.1913 v Otaslavicích u Prostějova, byl od počátku války vynikajícím příslušníkem československého stíhacího letectva. Byl mezi prvními, kteří zasáhli účinně do boje proti nepříteli. Po pádu Polska odejel přes Francii do Anglie a zůstal včleněn v polské stíhací peruti. Jeho operační činnost osvětluje nejlépe to, co je o něm napsáno ve válečném deníku československého letectva. - Podporučík Josef František byl nejúspěšnějším stihačem bitvy o Britannii. V době od 2. do 30.9.1940 (za 28 dní) sestřelil 17 nepřátelských letounů. Podporučík František se zařadil svými bojovými úspěchy na vedoucí místo a přispěl tak nemálo k dobrému jménu československého letce. Za své úspěchy byl vyznamenán čsl. válečným křížem a největším polským vyznamenáním Virtuti Militari. Za svoji činnost v Anglii byl vyznamenán nejvyšším anglickým vyznamenáním Distinguished Flying Medal. Toto poslední vyznamenání mu bylo uděleno dvakráte.


Dne 8.10.1940 se stal ppor. František obětí leteckého neštěstí. Jeho letoun havaroval z nejasných příčin krátce před přistáním na letišti Ewell Sutton, Surrey a ppor František zahynul. Byl pohřben dne 10.10.1940 na hřbitově v Northwood u Londýna. Položil svůj život v boji proti nepříteli jako věrný syn své země a statečný obhájce našich společných ideálů a svobod. Vyznamenání a osobní majetek, který zanechal, bude Vám odevzdáno, jakmile to okolnosti dovolí. Cítím s Vámi, vážený pane, Vaši bolest a děkuji Vám jménem svým a jménem všeho čsl. letectva za společnou oběť a vítězství, o něž se ppor. František zasloužil. Čest jeho jménu, práci a památce!“ Podepsán divisní generál K. Janoušek, v.r., inspektor čsl. letectva ve Velké Británii.


K slavnosti odhalení pomníku bitvy o Britannii pozvala britská vláda otce všech padlých letců. Také otec ppor. Jožky Františka 10.7.1947 odletěl letadlem Dakota z Ruzyňského letiště společně s 15 jinými do Londýna. Při přistání na letišti, kam dospěli za 3 a půl hodiny, byla jim vzdána vojenská pocta a hold vlády, generality a obecenstva. V Anglii pobyli 10 dní a byli ubytováni v české kolonii londýnské. Zúčastnili se také slavných bohoslužeb ve westminsterském chrámu, kde i náš letec je symbolicky pochován. Slavnosti s účastnil i král s rodinou, celá vláda a nesčetné zástupy obecenstva. Královští manželé si dali československé hosty představit a vzdali jim za jejich hrdinné syny-letce poctu. Pan František navštívil hrob svého syna nedaleko Londýna a přinesl mu tichý pozdrav z rodných Otaslavic a z osvobozené vlasti, za niž položil svůj mladý život...


Utrpení Františkových příbuzných ve vlasti


Rodiče a příbuzní Jožky Františka v Dolních Otaslavicích Zakusili podle svého vyprávění pro účast svého drahého syna Jožky v zahraniční armádě velmi mnoho. Začalo to v září 1942. Třikrát přijeli k nim gestapáci, prohlédli a přeházeli celý dům a vyptávali se na syna, zdali ví, kde je, zda jim píše a zda ho dali hledat. Odpověděli: “Nevíme o něm a nehledali jsme ho, vždyť je zletilý a nemůže se ztratit.“ Gestapáci jim vyhrožovali a odjeli, aby se za 14 dní vrátili. Bylo to v sobotu 19. září 1942 o poledni, kdy se chystali k obědu. Přijelo auto se čtyřmi gestapáky a jejich velitel Růžička řádil jako zběsilý. Vyhrožoval a nechal znovu prohledat celý dům, pátraje po dopisech od syna. Nezapoměl proklepat ani zdi, zda v nich není nějaká skrýš s věcmi od Josefa. Nakonec manžele Františkovy zatkli. Poněvadž byli sami doma, uzamkli gestapáci stavení a klíč odevzdali starostovi obce. Dcera, která přišla večer domů a zjistila, co se stalo, uprchla k provdané sestře a zdržovala se u ní po celou dobu věznění rodičů.


Manželé Františkovi byli nejdříve odvezeni do Prostějova, Františka vyslýchali na radnici, jeho manželku u soudu. Poté zavezli Františka do Olomouce, kde ho uvěznili na garňáku, jeho manželku ve věznici krajského soudu. První bití dostal František při výslechu v Olomouci, kde ho bili do tváře a kopali tak, že zavrávoral. „Viděl jsem na vlastní oči,“ vyprávěl nám pan František, „jak gestapáci lidi mučili a ubíjeli a na zemi po nich šlapali. Honili nás do schodů a pažbami pušek tloukli po hlavách. Prováděli to hlavně frontoví němečtí vojáci SS-rekonvalescenti. Bylo to prostě strašné. V Olomouci vzali otisky mých prstů a dali mně vězeňské číslo. Pak následovaly výslechy skoro každou noc, provázené bitím a týráním. O své ženě jsem nevěděl ničeho. Po šesti nedělích mne převezli do Brna do Kouniček, kde to teprve bylo hrozné. Viděl jsem střílení, věšení, mučení a krev - viděl jsem umírat desítky lidí. Pobyl jsem tam celkem tři měsíce a mohl pozorovat celou tu zvrhlou gestapáckou surovost. Byl jsem vždy statné postavy a když mne zatkli, vážil jsem 103 kg. Po návratu z koncentráku jsem vážil jen 54 kg... Nebýti silné tělesné konstrukce, sotva bych byl to mučení vydržel. Ve vězení se vůbec netopilo a jako strava nám byla podávána voda s uvařeným tuřínem a černá neslazená voda, patrně káva. Po třech měsících mne přemístili do pobočky Pod kaštany, do baráku, kde řádilo gestapo ještě hůře. Každou chvíli přišli gestapáci, bili nás, lámali žebra a často za nocí přijížděla ktytá auta a odvážela vězně do Osvětimi. Nikdo k nám nesměl, ani psát jsme nemohli. Po půl roce mne dopravili do Svatobořic, kde nás bylo 2600. Muži byli v barácích vlevo pod silnicí, ženy vpravo. Velitel tábora Keiser byl kovaný a mstivý Němec, hotový pes. Často nás nechával v noci za deště nebo mrazu státi po mnoho hodin v pozoru venku, trápil nás hladovkou a zavíral do márnice. Lidé tam umírali den ze dne. Vždy v noci přijelo auto a odváželo mrtvé do krematoria, jindy přijížděla krytá auta a odvážela vězně do Osvětimi. Jedné noci jich odvezli 68. Ve Svatobořicích jsem byl mimo jiné s plukovníkem Krejčím, řídícím učitelem Brožem, Ing. Outratou, poručíkem Hrušákem, drem Krausem a poloslepým bratrancem zesnulého presidenta dra Beneše. Bylo tam i 52 dětí po zastřelených rodičích ve věku od 2 do 10 let. Nejstarším z dětí byl synek gen. Bočka - 16letý. Když se válka již schylovala ke konci, přijel do tábora německý major od Hodonína a křičel, že „všechna ta pakáž měla být už dávno postřílena.“


Paní Františka vyprávěla o svých osudech toto: „Po šestinedělním věznění v Olomouci mne odvezli do Svatobořic. Tam jsem pobyla asi 10 měsíců a onemocněla zánětem žlučníku a žaludečními vředy. Proto mne poslali domů, ale 10.9. 1943 mne zatkli znovu a uvěznili v Brně na Cejlu. Co jsem tam zažila a viděla, nedá se ani popsat. Po měsíci mne zavezli do Svatobořic, kde jsem s mužem pobyla až do 13.dubna 1945. Asi za rok po příchodu do Svatobořic jsem byla zařaděna do práce. Musela jsem šíti vězeňské prádlo. Z domu nám mohli posílat balíčky s potravinami. Velitel tábora Keiser zpronevěřil zásoby a proto byl vyměněn sudetským Němcem. Ten byl dosti slušný, nechal v plotě nadělat díry a vybídl nás, abychom prchli. Obstaral nám dokonce propustky a zařídil potřebné na Kyjovském nádraží. Jednou v noci nás propustili - to už byl bombardován Hodonín. Vzpomínám si na spolutrpitelku Martinkovou z Prostějova, Skopalovou z Přerova,Anežku Hlobilovou z Olomouce, Marii Vrtálkovou z Vel. Bystřice u Olomouce, Kolovou z Čech a na jiné.“


Po návratu domů našli manželé Františkovi svůj domek zchátralý a tak se ihned dali do práce, aby ho uvedli do pořádku. Dcera se vrátila domů, a když byly Otaslavice osvobozeny, byl František zvolen předsedou místního národního výboru.


Otaslavicemi se přehnala koncem měsíce dubna a počátkem května 1945 válečná litice. Obcí projely spousty německého vojska a také tam tábořily. Fronta se táhla v blízkosti obce a bitva zuřila nedaleko po mnoho dní. Konečně se dostavil den osvobození a občanstvo radostně uvítalo vítěznou Rudou armádu.


Manželé Františkovi ochraňují památky po svém hrdinném synovi jako vzácné relikvie. Jsou pro ně posilou i láskou. I jim patří vděk a uznání spoluobčanů. Zůstali v době těžké persekuce statečni a silni jako ta otaslavická skalní zřícenina a dali národu našemu syna, který jeho jméno proslavil v celém světě. Čest jeho nehynoucí památce!


A.P.




Současníci Josefa Františka
Jednou z žijících současnic Josefa Františka je jeho sestřenice Marie Rambousková, žijící v Brně. Když se přišel Josef František rozloučit s rodinou svého strýce, byla to Marie, která jej vyprovázela brněnskými ulicemi k někdejšímu Tivoli, kde se rozloučili. "Josef měl obavu ze sledování," vypráví paní Rambousková, "pak jsem jen viděla, jak vchází do jednoho domu, kde se měl sejít se spojkou, která zajišťovala odchod letců za hranice..." Sestřenice Josefa Františka, Marie Rambousková
Rodinní příslušníci vojáků našich zahraničních jednotek byli samozřejmě ze strany německých okupantů perzekuováni. Fyzicky se tak dělo v táboře ve Svatobořicích na jižní Moravě, kde se scházeli nejbližší příbuzní emigrantů. Na fotografii vlevo jsou vzácné výrobky rodičů Josefa Františka. Jeho maminka Alžběta šila takovéto panenky - tuto věnovala své neteři Marii. Otec Josef se zabýval vyřezáváním ozdobných předmětů z kostí. Ty na snímku také věnoval neteři Marii.
Klikni na obrázek pro zvětšení.


Jan Krátký v roce 1936 V prosinci roku 1912 se narodil pan Jan Krátký, zemřel 25. prosince 2006, krejčí a kostelník v Otaslavicích.
Ve svých vzpomínkách má také historku, která dokumentuje Františkovy sklony k ´neukázněnosti´:
Otec Josefa Františka - truhlář - údajně vyráběl, či opravoval karoserie automobilů.
Jednoho dne Josef František vyzval své kamarády (mezi nimi i pana Krátkého) k projížďce, ke které použili automobil právě parkující u Františků. Vyjížďka proběhla úspěčně a veselá osádka se vrátila do Otaslavic, kde stál před vjezdem brunátný pan otec František.
Výmluvnost mladého Josefa byla ohromující a svými tvrzeními přesvědčoval otce o tom, že se nic nestalo...
Jak Josef dopadl po odchodu kamarádů už nikdo nezjistí... (Přesnější informace jsou z vyprávění maminky Josefa Františka, zachycené na magnetofon)


LETOUNY JOSEFA FRANTIŠKA
(A NEJEN JEHO...)

Následující obrázky a fotografie byly převzaty (s úpravou) z knih "Letadla československých pilotů" autorů Václava Šorela a Jaroslava Velce, "Československá letadla" autora Václava Němečka a "Stíhací letadla 1939 - 1945" od Zbyňka Války.
E-39 PRAGA E-39
(BH-39)
Tento letoun byl používán pro elementární výcvik v Prostějovské "Škole pro odborný dorost letectva" u VLU Prostějov. Letoun zkonstruovali inženýři Beneš a Hajn. Byl vyráběn v letech 1931 - 1937.
Firemní označení : BH-39, v armádě E-39.

Délka: 7,49m; Rozpětí: 10,00m; Motor: Walter NZ, 88kW; Rychlost: 162km/h
E-39
S-218 LETOV Š-218
Další školní dvouplošník, používaný v Prostějovské letecké škole. Konstruktér Alois Šmolík postupně používal výkonnější motory, pro zlepšení vlastností letounu.

Délka: 6,90m; Rozpětí: 10,00m; Motor: Walter NZ, 88kW; Rychlost: 150km/h
E-41 PRAGA E-41
(BH - 41)
Školní dvoumístný dvouplošník pro pokračovací výcvik. Prototyp byl zkoušen v září 1931, z původního označení BH-41 se přešlo na jednodušší E-41.

Délka: 7,72m; Rozpětí: 11,15m; Motor: Škoda HS 8Fb, 220kW; Rychlost: 220km/h
Letov Š-328 LETOV Š-328
Na letounech tohoto typu létal Josef František u 2. leteckého pluku Edvarda Beneše v Olomouci, kam byl přidělen 17. srpna 1936. Jednalo se o universální dvouplošníky, používané jako pozorovací, bombardovací a noční stíhací.Proti Luftwaffe byly použity až v SNP.

Délka: 10,36m; Rozpětí: 13,71m; Motor: Walter Pegas II-M2, 427kW; Rychlost: 325km/h

Zajímavost: Stroj na fotografii byl zakoupen pro Československé letectvo ze sbírky, kterou uspořádala Česká Obec Sokolská. Přispěl na tento letoun i otec Josefa Františka, aktivní člen TJ Sokol Otaslavice...?!
Š-328
AERO A-11 AERO A-11
Tyto letouny byly také používány u 2. leteckého pluku v Olomouci. Letouny byly vyráběny do roku 1930 v různých verzích. Létaly jako pozorovací, školní, bitevní i bombardovací letouny. Nakreslený stroj sloužil v Praze u 1. leteckého pluku.

Délka: 8,20m; Rozpětí: 12,78m; Motor: Walter W-IV, 177kW; Rychlost: 215km/h
A-11
AVIA B-534 AVIA B-534
Letoun, vzniklý pod konstrukčním vedením Ing. Nováka v roce 1933. Jak se časem ukázalo, vznikl tak náš nejlepší stíhací letoun s velkou perspektivou, která byla násilně ukončena nacistickou okupací (i když se na vývoji za okupace pokračovalo). Na horním stroji je jedno z prvních provedení, tento letoun působil u 4. leteckého pluku v Hradci Králové. Josef František na takovýchto strojích létal od června 1938 u 40. stíhací letky ve Kbelích.

Délka: 8,10m; Rozpětí: 9,40m; Motor: AVIA HS 12 Ydrs, 625kW; Rychlost: 375km/h

Dolní obrázek zachycuje poslední (čtvrtou) verzi B-534, jejíž poslední kusy již přebírali nacisté. Zobrazený letoun sloužil také u 4. leteckého pluku v Hradci Králové

Délka: 8,20m; Rozpětí: 9,40m; Motor: AVIA nebo ČKD HS 12 Ydrs, 625kW; Rychlost: 380km/h
AVIA B-534
Potez 25 A2 POTEZ 25A2
Francouzský pozorovací dvouplošník, který vznikl v polovině dvacátých let. Na zobrazeném letounu údajně opustil polský Deblin Josef František.

Délka: 9,00m; Rozpětí: 14,00m; Motor: Bristol Jupiter VII, 359kW; Rychlost: 220km/h
Breguet 19 BREGUET 19
Francouzský bombardovací a pozorovací jedenapůlplošník, používaný v letecké škole v Deblinu. Vznikl na přelomu dvacátých a třicátých let.

Délka: 9,45m; Rozpětí: 14,96m; Motor: Renault, 331kW; Rychlost: 231km/h
RWD-8 RWD - 8
Předválečný polský školní letoun, dvoumístný hornoplošník. Zobrazený letoun sloužil před válkou v Deblinu a je pravděpodobné, že s ním létali i naši piloti.

Délka: 8,00m; Rozpětí: 11,00m; Motor: PZI Junior, 81kW; Rychlost: 170km/h
RWD - 14 RWD - 14 CZAPLA
Polský letoun, nasazený před druhou světovou válkou, již tenkrát však zaostával za parametry protivníkových strojů. Naši piloti se s letounem seznámili v Deblinu.

Délka: 9,00m; Rozpětí: 11,90m; Motor: PZL G-1620 Mors II, 310kW; Rychlost: 247km/h
Potez 25 POTEZ 25
Po příchodu do Francie se naši piloti (dříve nebo později) setkali s těmito prvními verzemi Potezu 25.

Délka: 9,40m; Rozpětí: 14,00m; Motor: Hispano - Suiza nebo Lorraine, 331kW; Rychlost: 220km/h
Morane 230 MORANE - SAULNIER MS-230
Po napadení Francie Německem se českoslovenští piloti přeškolovali na těchto v té době jedněch z nejlepších školních strojích. Letoun s dobrými vlastnostmi byl dvoumístný hornoplošník.

Délka: 6,90m; Rozpětí: 10,70m; Motor: Salmson 9Ab, 169kW; Rychlost: 205km/h
Dewoitine D-501 DEWOITINE D - 501
Letoun D-500 sloužil ve francouzských leteckých školách k pokračovacímu výcviku, později byly první stroje předávány k útvarům, v roce 1933 vznikla i tato kanónová verze D-501. Na počátku války již byly zastaralé a sloužily k přeškolování, i našich pilotů.

Délka: 7,56m; Rozpětí: 12,09m; Motor: Hispano-Suiza 12 Xcrs, 478kW; Rychlost: 359km/h
Dewoitine D-520 DEWOITINE D - 520
Zřejmě nejlepší francouzská předválečná stíhačka. Na začátku války účinně zasáhly do bojů a ne úspěších se podíleli i českoslovenští piloti.

Délka: 8,75m; Rozpětí: 10,25m; Motor: HS-12Y-45, 669kW; Rychlost: 526km/h
Hurricane RF-U HAWKER HURRICANE Mk.I
Tyto britské letouny nesly v prvních fázích Bitvy o Británii hlavní tíhu bojů proti Luftwaffe. První zobrazený letoun patřil k polské 303. squadroně a létal s ním také Josef František. Letouny byly zespoda nabarveny napůl bílé a napůl černé, kvůli identifikaci vlastními jednotkami. Na třetím obrázku je letoun s označením RF-R, na kterém Josef František dosáhl nejvíce svých sestřelů a který se mu také stal osudným.

Délka: 9,55m; Rozpětí: 12,20m; Motor: Rolls Royce Merlin II, 758kW; Rychlost: 518km/h
Hurricane RF-U
Hurricane RF-R

SOUPEŘI JOSEFA FRANTIŠKA

Následující fotografie zachycují letouny luftwafe, se kterými se Josef František střetával v soubojích nad Kanálem a Británií.
Stroje zachycené na snímcích nejsou konkrétní stroje nasazené v době činnosti Josefa Františka. Slouží jen pro informaci o typech letounů, které byly v té době nasazeny.

Použité fotografie a mnoho dalších naleznete na
www.luftwaffepics.com.

Messerschmitt ME 109-E7 Vlevo i vpravo jsou stroje Messerschmitt ME 109-E7, Messerschmitt ME 109-E7
Messerschmitt ME 109-G6 vlevo je Messerschmitt ME 109-E7, vpravo dvoumotorový Messerschmitt ME 110, Messerschmitt ME 110
Messerschmitt ME 110 vlevo i vpravo jsou dvoumotorové Messerschmitty ME 110, Messerschmitt ME 110
Messerschmitt ME 110 vlevo je Messerschmitt ME 110, vpravo pak bombardovací Junkers JU 88, Junkers JU 88
Junkers JU 88 vlevo i vpravo jsou bombardovací Junkersy JU 88, Junkers JU 88
Heinkel HE 111 vlevo i vpravo jsou bombardovací Heinkely HE 111, Heinkel HE 111
Heinkel HE 111 vlevo i vpravo jsou Heinkely HE 111 Heinkel HE 111


Literatura a zdroje:

  1. : Jiří Rajlich, ESA NA OBLOZE,NV Praha, 1995, 1.vydání*
  2. : Eduard Čejka, ZLOMENÁ KŘÍDLA, 3 vydání, NADAS 1. vydání, Praha 1991*
  3. : Miroslav Ambrož, JOSEF FRANTIŠEK, GRAFIA 1990
  4. : www.letadla.pinknet.cz
  5. : Vojtěch Příval, PROSTĚJOVSKO ZA VÁLKY, I.díl, Jiří Vyjídák, Olomouc-Týneček, 1948*
  6. : Sehnal, Rajlich, STÍHACÍ PILOT, NV Praha, 1. vydání, 1991
  7. : LETECTVÍ A KOSMONAUTIKA, 18/1968 (V.Tikovský: Navrcholu slávy)
  8. : Autentická vyprávění pana Jana Krátkého z Otaslavic.Pan Jan Krátký je dědeček autora těchto stránek - pozn. autora těchto stránek.
  9. : KASTELHOLM :http://medlem.spray.se/Kommandobryggan/SAL/Kastelholm.htm
  10. : Šmoldas, ČESKOSLOVENŠTÍ LETCI V BOJI PROTI FAŠISMU, Naše vojsko, 1987
  11. : Šorel, LETADLA ČESKOSLOVENSKÝCH PILOTŮ, Albatros, 1986
  12. : Němeček, ČESKOSLOVENSKÁ LETADLA [1918 - 1945], Naše vojsko, 1983
  13. : Válka, STÍHACÍ LETADLA 1939 - 45 (2 díly), VOTOBIA, 1999

Poznámka: Literatura označená * uvádí nesprávný rok narození J.F.- 1913, namísto správného 1914


Chcete vydělávat peníze za příjem reklamních emailů od Emailing.cz?
Napište Váš e-mail a odešlete! Obratem Vám zašleme informace a potvrdíme Vaši registraci.

Stránka je součástí www.ambros.cz

© Ing. Vladimír AMBROS - OTASLAVICE
Pohoršov 220, 798 06 OTASLAVICE (CZ)
e-mail: vambros@ambros.cz, mobil: +420 739 023 941

Domů !

Děkujeme Vám za návštěvu našich stránek. Pokud Vám byly k užitku, těšíme se na další návštěvu.